Smutek jako cesta k uzdravení
Je smutné vidět, jak se zelené lesy se zpěvem ptáků proměňují v tichý hřbitov. Našlapuji lehce po té pasece a dovoluji smutku, aby pomalu prosakoval a dotkl se mého srdce. O kousek dál jsem byla potěšena, když jsem uviděla zelené výhonky vycházející z jednoho spáleného stromu. I když mnohem více jsou zde nyní pařezy a není zde úkryt pro návrat zvířatům a ptákům, cítila jsem nějakou naději. Květiny rostou, stále je tu život. Ohromná síla je cítit, přesto tolik křehkosti, která potřebuje ochranu.
Cítila jsem vinu za to, že nevidím, že by to mohlo být tak špatné, natož pomyšlení na to, že se to bude zhoršovat, za pocit, že jsem neudělala dost, abych omezila své neudržitelné návyky, za své osobní přispění k tomu, jak si tuto planetu ničíme.
Bylo to nové angažmá v mé osobní praxi a nebylo to snadné.
"Otevřelo se ve mně vědomí, že potřebuji kotvu, způsob, jak najít rovnováhu pro svůj nervový systém. Kotva, jež mi dá určitou stabilitu, které se mohu držet. Bez toho se ve mě hromadí nepořádek a nejsem schopna sloužit. Sobě ani komukoli jinému"
Časem a praxí zjišťuji, že kultivace soucitu se sebou samým je osobním aktem milosrdenství a způsobem, jak se dopracovat k duchovnímu znovuzrození. Je to brána do našich životů, kterou už nikdy nelze zavřít.
Silná záda všímavosti a měkké břicho soucitu nás vedou vpřed. Posíleni se přesouváme do světa jinak.
Nemusíme se tak často spoléhat na to, že nás ostatní naplní, protože se to učíme dělat sami pro sebe. Máme svěžest, jasno v naší osobní hodnotě a láskyplnosti.
Jak soucit se sebou v průběhu času dozrává a dozrává, zbytek rozkvétá. Milostí nebo náhodou získáváme nové porozumění a respekt k příčinám, podmínkám a lidem, kteří nás přivedli tam, kde jsme dnes. Získáváme také větší uznání za dobré věci v našich životech. Pocit nedostatku ustupuje pocitu hojnosti.
"Praktikování soucitu se sebou samým je poctou mnoha našim darům a nezaslouženým výsadám; způsob, jak plně vidět a ocenit to, co jsme dostali jednoduše tím, že jsme se narodili"
Praxe sebesoucitu, je aktem lásky k těm, k nimž cestu ještě musíme překonat - ať už k rodině, přátelům, starci, který se snaží přejít rušnou silnici, nebo hořícím lesům v Austrálii. Jakmile jsme se naučíme držet sami sebe v něžném vědomí, stejná něha může přirozeněji vyvstat i pro ostatní bytosti kolem nás. Vlnky jsou nutné, porozumění, respekt a vzájemnost, zakořeňují hlouběji až nakonec získáme záblesk porozumění, že nikdy nejsme tak odděleni, jak se může zdát; Spíše vidíme, že my sami jsme jen součástí obrovského oceánu života jako všichni ostatní. Nic víc a nic míň.
A jako takový, způsob, jakým se vztahujeme sami k sobě přímo ovlivňuje naše okolí. Pomáhá upevnit naše kořeny hluboko v zemi, abychom se mohli udržet a vykonávat důležitou práci vzájemné lásky do plnosti.
Udělejte prostor pro smutek ..
Umožněte si být s obtížnými emocemi
⧽ Pokud zjistíte, že váš soucit začíná být zastíněn obtížnými emocemi, zkuste emoci označit laskavým a potvrzujícím způsobem, kupříkladu: "Ach, jsem úzkostný!" Pak zjistěte, zda dokážete přivést svou pozornost do svého těla a zjistit, kde ve vašem těle sídlí emoce. Nakonec "zjemnit - uklidnit - povolit". Nechte postiženou část svého těla změkčit a uvolnit se a poté nabídněte této části svého těla uklidňující dotek nebo laskavé uznání: "Je tu tolik bolesti. Děkuji, že jsi mi to ukázalo" Můžete také přinést laskavost sami sobě, třeba s rukou na srdci a podpůrnými slovy: "Právě teď cítíš velkou bolest. Měj odvahu... Pak zjistěte, zda můžete dovolit, aby byla zkušenost taková, jaká je, a dovolit si být takoví, jací jste.
Neopouštějte své základní hodnoty
⧽ Bez ohledu na to, jak znepokojivé mohou být vnější události, nemusíte opouštět vaše základní hodnoty. Pokud je pro vás například soucit základní hodnotou, můžete soucit vidět všude kolem sebe. Můžete také pomoci ostatním, aby viděli, co vidíte vy, sdílením příběhů o soucitu. Konečně můžete ve svém každodenním životě dělat malé skutky soucitu, abyste udrželi plamen soucitu naživu.
⧽ Když je zřejmé, že utrpení druhých je mnohem větší než vaše vlastní, musíte si přesto dát svolení užívat si svůj život. Praktikování radosti je nezbytné pro každého, kdo chce sloužit druhým. Baterie si musíme nabíjet sami. Je to velmi jednoduché, můžete si pochutnat na jednoduchých věcech, jako je kousek ovoce, protáhnout si nohy na procházce, popovídat si s blízkým člověkem..
Jinými slovy, bez ohledu na to, co se děje ve vnějším světě, můžete zůstat věrní svým nejniternějším vnuknutím.
Vděčnost je další způsob, jak si užívat života - všímat si a děkovat za maličkosti, které obohacují náš život a které máme tendenci přehlížet, jako je tekoucí voda, ranní slunce ..
S láskou
MM