"Co potřebuješ?"
Co potřebuješ?
Jednoduchá otázka, která často vyvolá stav zmatení, když se nás někdo zeptá. Tedy pokud právě naléhavě nepátráme po toaletě v neznámé restauraci. Bývá nezvykle těžké odpovědět na tuto jednoduchou otázku ve chvíli utrpení, smutku, zoufalství nebo zrady, kterou právě prožíváme. Jsme to my, kdo na to "co potřebuji" čeká nějakou odpověď z venčí, přitom když přijde shledáme, že žádná z nich není uspokojivá: protože v hloubi duše víme, že nikdo nemůže vědět, co doopravdy potřebujeme právě teď.
To, co jsme jako děti často potřebovali, když jsme byli v tísni, bylo utěšit, ujistit, že jsme stále milováni a opečováváni. Potřebovali jsme jemný bezpodmínečný dotek milujícího rodiče. Potřebovali jsme někoho, kdo by jemně foukl na naše "bebí" Pro mnohé z nás bylo traumatizujícím něco jiného, možná až v době kdy jsme stárli, mohly přijít traumatické zážitky. Ocitli jsme se mimo smysl pro to, co skutečně potřebujeme, když trpíme, a často si ani moc neuvědomujeme, že právě trpíme. Často tíhneme k potřebám druhých, vrháme se do péče o potřeby svého okolí a to nám jde většinou velmi snadno. Své vnitřní touhy po péči usměrňujeme péčí o druhé, a když to děláme s opravdovým spojením s vlastním srdcem, bývá to krásné, šlechetné. Často instinktivně přesně víme, co ostatní potřebují. Naše zrcadlové neurony divoce nastupují, když jsme v kontaktu s bolestí a potížemi jiné osoby. Prostřednictvím hluboké rezonance s jinou osobou jsme zázračně schopni nalézt dokonalá slova i velmi ceněnou nabídku laskavosti nebo útěchy.
Ale co okamžiky našeho vlastního zoufalství, nebo strachu? Co v těchto chvílích pro sebe potřebujeme? Na tomhle záleží! Často, když se snažíme na tuto otázku odpovědět v důsledku toho vzniká další utrpení. Uchylujeme se k méně užitečným a destruktivnějším způsobům, jak naplnit hlubokou vnitřní potřebu být milován a spojen: Kritizujeme se za to, že máme tuto potřebu, říkáme si, že kdybychom se více snažili, častěji uváděli věci do pořádku, kdybychom byli dokonalí, nebo se něčeho vzdali, bylo by všechno v pořádku, vše by bylo OK. Namísto spojení se s vlastním srdcem, v jehož hloubce leží ten správný výraz útěchy.
Jak naplnit hlubokou vnitřní potřebu být milován a spojen
Na tom záleží!
Systematickým pěstováním schopnosti být k sobě laskaví a milující, zejména v těch chvílích utrpení, které nastanou, když se cítíme odpojeni, ztraceni, odcizeni nebo odmítnuti, pomalu pomáhá obnovit v každém z nás naši přirozenou schopnost být laskavý, milující a soucitný k sobě samým tak, jak to bez námahy děláme pro ostatní.
Pokud je pro vás obtížné odpovědět na základní otázku všímavého sebesoucitu: "Co potřebuji?"
⧽ Položte si tedy tuto zvídavou otázku: "Jak byste se chovali ke svému příteli, když má potíže, když selže nebo se cítí nedostatečný?" Všimněte si, jak vaše odpověď přichází rychle a plynule.
⧽ Když si pak otázku obrátíte na to, jak se k sobě v těch samých situacích obvykle chováte, všimněte si, že odpovědi jsou často ostře protichůdné. Všimněte si zdánlivě neškodného tónu hlasu vašeho vnitřního dialogu. Možná zjistíte, jak drsný je váš vnitřní kritik, jak je náročný, odmítavý, jak je zlehčující. Často uslyšíte, jak se odráží bolest z hlasu lidí z minulosti, kteří se k vám takto chovali.
⧽ Pokuste se objevit svůj soucitný vnitřní hlas a najít způsob, jak se setkat se sebou samým způsobem, jakým se setkáváte s ostatními.
"Při každé příležitosti, kterou si od nyní uvědomíte, snažte se udělat sami pro sebe to, co byste udělali pro druhé. Říci laskavým hlasem sobě to, co byste řekli ostatním, když jim otevřete své srdce.
Otevřete své srdce Sobě
MM